O ohříváčku

Jeden ze starých článků...

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.

I za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,
proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín
i za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.
Vítězslav Nezval

„Kdyby to tak šlo schovat si vzpomínky na horší časy, jako takovej malej ohříváček na zimu…“ Často si vzpomenu na tuto větu z filmu Vesničko má středisková (zlatá, rodná). Prostě mám chvíle, kdybych potřeboval oživit některé z hezkých vzpomínek a malinko se ohřát … No neříkejte, že by to nebylo prima moci si schovat vzpomínky z jara a léta na zimu a pak se jimi ohřívat jako letním sluníčkem. Takže i když to nejde, tak alespoň občas musím zavřít oči a vybavit si chvíle z léta a vzpomenout na vůni lesa,  louky či těžkou vůni pšeničného pole, pole, které přecházelo v dálce v les, zatímco nade mnou zpíval ve výšce jásavě skřivánek a od země se nesl tlumený cvrkot cvrčků.

Nechci křivdit žádnému ročnímu období – každé má své neopakovatelné půvaby: podzim se svými barvami, které se malíři marně snaží napodobit a těžkou vůní podzimního listí a vlhké hlíny. Zima se svým ostrým vzduchem, křupajícím sněhem, bělobou obzoru; koneckonců i tato zima skýtá krásné pohledy – těch odstínů hnědé a vybledlé zelené či mraky různých podob. Ale nejkrásnější je jaro, jaro plné života, něžného slunce, vůní a světlých odstínů – jaro se svým spěchem mládí a bouřlivostí. A toto jaro pak přechází v léto plné tmavých odstínů zelené, doplňované všemi možnými barvami, v léto vychutnávající si život pomalu a plnými doušky.

Nevím jak vám, ale mně se velice líbí jedinečný seriál Paměť stromů. Je z něj cítit láska všech zúčastněných ke stromům a poskytuje záběry na stromy, které se nám jen tak nepoštěstí uvidět.

Stromy jsou natolik součástí krajiny, že je už ani nevnímáme a neuvědomujeme si, že mnohé stromy, okolo kterých projíždíme či procházíme jsou staleté či ještě starší a přežily vichřice a nepřízně počasí, ale nedokáží odolat člověku (v poslední době si kladu otázku, proč se sám nazývá Homo sapiens, člověk rozumný, když se chová čím dál tím více jako idiot), schopnému skácet strom z malicherných důvodů a ještě malichernějších příčin. A přitom stromy nám poskytují za života kyslík (vzrostlý strom má plochu listí jako fotbalový stadion a vyrábí kyslík pro 50 lidí!), stín, ochranu před deštěm a v neposlední řadě i krásu. A po jejich smrti nám poslouží jako potrava pro oheň, stavební materiál či nejlépe jako materiál pro umělecká díla. Asi ne nadarmo se v pohádkách našich předků často objevuje stromová víla, která, když skácíte její strom, zahyne spolu s ním.

Tak jsem si uvědomil, kdy že jsem vlastně naposledy vylezl na strom a podíval se na svět z koruny stromu?

Smrt zahradníka se stromu nedotkne. Je-li však ohrožen strom, zahradník umírá dvakrát.
Antoine de Saint-Exupéry
Citadela

Posted by Igor Pechanec Sunday, August 20, 2017 6:20:00 PM Categories: Citáty