Marie Kratochvílová - Žal

Když jsem večer
na zahradě byla,
sukní o keřík jsem zavadila,
měla jsem sukni lemovanou,
růžičku jsem našla ulomenou.
 
Vzdychla růže,
zavoněla prudce,
trním zranila mi ruce,
když jsem do dlaní ji vzala,
krvavými lístky zaplakala...
 
Keři růží
zahojí se rána,
rozkvete zas jiná růže zrána -
jen já na to srdce z ledu
zapomenout nikde nedovedu.
 
Kdybychom, můj milý,
vedle sebe žili,
přece se mezi nás hory položily...
Devatery hory,
moří devatero,
líto je mi,
líto všeho...
 
I kdybych si žalem
vyplakala oči,
devatery hory nikdy nepřekročím,
i kdyby mi srdce puklo hořem -
dlaní nevyberu
devateré moře.

Posted by Igor Pechanec Wednesday, September 27, 2017 6:44:00 PM Categories: Verše